Zůstat jako malé dítě

spokojený úsměv

Jako malé dítě jsem cítila okamžiky, kdy jsem přemýšlela, jestli jsem v pořádku taková, jaká jsem. Byla jsem takové sluníčko, které postupně ztrácelo svoji zář. Má dětská mysl byla zatížená výčitkami svědomí a pocitem viny, když jsem se zrovna nechovala podle představy mých rodičů, dospělých. Cítila jsem své Já, ale byla jsem častokrát nevědomky nucená být někým jiným. Přepadala mě rozpolcenost, když jsem se cítila v souladu s tím, co chci, ale jasně jsem viděla, že tohle se ode mě neočekává. Přepadala mě otázka proč, když jsem říkala něco od srdce, jsem za to
byla napomínaná.

Ne vždy, když jsem chtěla být sama sebou, jsem byla přijímaná a chápaná. Život mě mátl. Svět dospělých mi občas připadal nepochopitelný, složitý, neupřímný a povrchní. Dospělí si do očí říkali něco jiného, než později, když se za rohem pomlouvali. Vnímala jsem to jako zvláštní nudnou hru, které jsem nerozuměla. Proč? Dnes už to vím. Děti jsou opravdové, v jinovém stylu ještě více vnímavější a citlivější.

Děti umějí vyjádřit své emoce, mají velkou fantazii a žijí zpočátku především pravou mozkovou hemisférou. Nic nepředstírají, bláznivě se smějí, když mají velkou radost. Pláčou, když jsou smutné nebo nešťastné, obejmou vás, když to tak cítí.

Pozorujte někdy děti. Čas je pro ně veličina, která se ztrácí v přítomném okamžiku. Dívejte se jak si hrají, jak spolu komunikují. Dělají vše tak, jak to opravdově cítí. Tady a teď! Pokud jim něco vadí, řeknou to nebo to dají najevo svým chováním. A my dospělí je pak napomínáme, ať se nesmějí tak hlasitě a ať se krotí, když vyjadřují nadšení pohybem celého těla, ať tak nevyvádějí, ať se ztiší ať jsou „normální“. Proč? Proč se místo toho dospělí nezeptají, co děti tak rozesmálo, z čeho že mají takovou radost? Děti by nás mohly inspirovat k tomu, jak se dívat na svět s radostí a bez předsudků.

Mnohokrát se dospělí dětí nezeptají, protože zapomněli jaké to je upřímně se radovat a smát se i maličkostem. Neustále se totiž hlídají, aby se chovali podle norem, pravidel a řádu. Ale kdo ty normy vymyslel a proč, kde je to napsané? Nikde, jsou to programy zapsané do našich hlav. Masky, které jsme si nasadily a cítíme se za nimi v bezpečí? Je to letitý vliv prostředí, ve kterém jsme jako děti vyrůstali, je to chování lidí okolo nás, které nás roky formovalo, v pozitivním i v tom negativním smyslu.

Podívejme se na přírodu. Nikdo ji žádný řád nevymyslel, nikdo ji neřídí žádnými normami a přece ví, co má kdy dělat. Přirozeně. My to tam někde uvnitř víme také, jen to máme schované někdy tak hluboko, že jsme na to zapomněli. Každá rostlina i zvíře ví, že po létě přijde podzim a to je čas připravit se k odpočinku. Ví, když přichází období velkého sucha, že je třeba podniknout vše pro záchranu přežití druhu tím, že například stromy abnormálně plodí, čím si zajistí větší pravděpodobnost, že díky semenům přežijí i toto ohrožující období.

Možná máme jako dospělí strach se citově projevit, abychom náhodou nezažili pocit odmítnutí a zklamání tak, jako kdysi někdy v dětství, když nás někdo tlačil do formy, která nám byla malá. Tu bolest můžeme cítit ještě teď. Strach, právě on může být tím, co nám z našeho krásného a upřímného z dětství zůstalo.

Za úsměvy dospělých se pak skrývají slzy a za vyřčeným ANO se tiše schovává NE. Ne já nechci, ale bojím se to říct, abych tě nerozzlobil, nezranil, abych nevypadal jako hlupák, abych o tebe nepřišel… Dospělí mě často, jako malou holku přiváděli do rozpaků svým chováním. Byli málo autentičtí, málo opravdoví. A já se nakonec taky nechala vychovat ze šťastného, upřímného a veselého dítěte, na dospěláka.

Někde hluboko uvnitř jsem ukryla své dětské já, své vnitřní dítě a přestala se o něj starat. Zůstala jsem jen krásnou ženou se smutnýma očima.

nature-3143981_1920.jpg

Už jsem se nesmála hodně, ale tak akorát. NE jsem vyřadila ze svého slovníku, protože se neodmlouvá a každému se má vycházet vstříc. Dělala jsem věci, které se dělat mají. Naučila jsem se spoustu věcí, které byly úžasné, ale moc mě netěšily.

Starala jsem se o všechny a o všechno. A já? Na sebe jsem trochu zapomněla. Byla jsem vším možným, přesto nejméně sama sebou. Snad právě proto mě život přivedl k dětem. Celý život jsem pracovala s dětmi ve školce, v jejich nejdůležitějším období, což věk do sedmi let dítěte bezpochyby je. Skrze děti i rodiče jsem poznávala, jak naše chování a přístup k dětem ovlivňuje jejich vnímání světa a reality. Pozorovala jsem to v jejich chování a příbězích, které se odehrávaly v mé bezprostřední blízkosti.

Začala jsem si uvědomovat, jak si z dětství neseme některé vzorce chování a vnímání skutečnosti do současného života a jak nás to ovlivňuje.

Narozením začíná čas, kdy si dítě vytváří pocit bezpečí ve vztazích se světem a ostatními lidmi, kdy se do prvního roku života navazuje a tvoří attachment – citové pouto. Období, kdy se formuje naše osobnost a charakter, kdy se učíme sebelásce a zdravému sebevědomí. Rozvíjí se naše pravé JÁ v bezpečném prostoru, ve kterém si uvědomujeme JÁ jsem, tady jsem v bezpečí, je bezpečné být sám sebou. Začínáme rozvíjet své dary, které jsme na tento svět dostali a taky talenty, ve kterých vynikáme.

Pokud v tomto období nemáme podporu a respektující přístup rodičů, pak se dají napáchat škody, které ovlivňují náš další život. Více o tom píšu ve svém e-booku 7 kroků dětstvím ke klidné pubertě aneb klíč k dětskému srdci.

Jako děti si v sobě pomocí dospělých nastavujeme, jestli můžeme být sami sebou, jestli je bezpečné být autentický. Proto jsem přivítala i metodu osmi typů, kde je krásně a hlavně jednoduše vidět, jak jsme každý jiný, máme jiné projevy, talenty, dary, jiné chování. Jak jsme každý unikátní a přitom potřebný a nenahraditelný v celku. Každý zde máme své místo. Vše mi zapadlo a utvrdilo mě v tom, co jsem pozorovala už léta ve své praxi a u svých vlastních dětí a co jsem zjistila v psychologii, teorii typů a jiných systémech sebepoznání.

Doma mám jangovou dceru a jinového syna. Dnes už vím, proč jsem mezi mnou a synem cítila větší harmonii, než mezi mnou a dcerou, ač by mi měla být jako žena bližší. Jsem také jinový archetyp jako syn a poznání tohoto klíče mi vneslo vnitřní harmonii do vztahů díky pochopení. Kdybych měla osm dětí, bude nejspíš každé jiné.

Poznáním archetypů osobnosti, můžete vnést harmonii, radost a štěstí mezi děti a rodiče, rodiče a děti, také mezi partnery, mezi rodinné příslušníky, kolegy na pracovišti… Výsledkem je respekt, pochopení, tvoření a spolupráce. Když jsem pracovně odešla od dětí, vrátilo mě to opět zpátky. Dnes používám tuto metodu v kombinaci s jinými metodu nejen v osobním životě, ale i v práci.

V dětství to všechno začíná a jak řekl můj syn: „Děti jsou jako knihy, naučte se v nich číst…“ Děti jsou úžasní učitelé. Příště něco o archetypech osobnosti a dětech.



krásné čtení přeje Viktoria

Viktoria Demartini
Baví mě inspirovat ostatní k objevení vlastní jedinečnosti a vnitřní krásy. Více o mně najdete v mém příběhu zde>>
Komentáře
  • Jak se rodí géniové

    Dětství je počátek... Tady začíná náš život. Je to období, kdy se vlivem našeho okolí utváří naše osobnost, charakter, kdy nás ostatní učí vnímat svět, utváří nám realitu a tvoří se základ toho, jak jednou budeme žít.

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky