Pohádka o štěstí nebo jak může být i bezdomovec šťastný?

Pohádka o štěstí

aneb jak může být i bezdomovec šťastný…

Každý chce být šťastný, každý hledá své štěstí, ale pořád ještě spousta lidí ho hledá tam, kde ho nelze skutečně nalézt. Myslíme si, že budeme šťastni, když dostaneme něco z vnějšku, že naše štěstí ovlivní vnější okolnosti. Ano, ale pouze na nějakou dobu, ne trvale.

A tak čekáme na štěstí. Čekáme, až budeme mít lepší práci, větší byt, vyšší plat, nové auto, poletíme na dovolenou svých snů, zhubneme pár kilo, až povyrostou děti, až potkáme toho úžasného partnera… A místo štěstí přichází zklamání, když dosáhneme svých met a to očekávané štěstí po čase vyprchá. Jak je to možné?

Možná, že toužíme po něčem, co učiní šťastné lidi okolo nás. Myslíme si, že to děláme pro sebe, ale zatím to děláme pro to, abychom se zavděčili druhým. Děláme to pro jejich pozornost, pro jejich lásku už jako malé děti. Mysleli jsme si, že jsme se naučili jak být šťastni od našich nejbližších. „Když tohle udělá šťastného tebe, tak mě přece taky.“ Ovšem, co je pro jednoho jeho štěstím v jeho přirozenosti, co ho těší, to pro druhého být nemusí.

Štěstí je vnitřní stav. Štěstí je, když jsme spokojeni sami v sobě. Štěstí je, když víme, kdo skutečně jsme, známe své talenty, děláme věci, které nás naplňují, když žijeme v souladu se svým přirozeným vnitřním nastavením. Štěstí můžeme prožívat, když nás neovládají názory a chování druhých, když nám náš vnitřní pocit sděluje, že se v něčem necítíme dobře, tak umíme říct bez výčitek NE.  Štěstí pociťujeme až tehdy, když známe svoji skutečnou hodnotu a víme, jak chceme opravdu žít, protože tak se cítíme dobře a tak to chceme.

Nešťastným nebo šťastným člověka činí pouze jeho myšlenky, ne vnější okolnosti. Když řídí člověk své myšlenky, řídí svoje štěstí…

Když dokážeme být šťastní sami se sebou, pak dokážeme prožívat chvíle trvalého štěstí i s ostatními.

Proto je krásné a léčivé naučit se být sám sebou. Nebát se odmítnutí, nebát se říci ne, když to tak cítím. Svobodně a bez výčitek říkat, co si myslím, nesnažit se každému vyhovět, nevzdávat se svých snů. Přestat se srovnávat s ostatními. Každý jsme krásný ve své jedinečnosti a nenahraditelný v celku.

Nedávno jsem shlédla příběh jednoho člověka. Ano, i bezdomovec může být šťastný. Štěstí je totiž v nás a pokud ho najdeme a jdeme za ním, pak můžeme být opravdu šťastní.

Pablo López Morales přišel o rodiče, když mu bylo 5 let. Mexičan se dostal do péče Červeného kříže. O něco později si ho adoptoval americký pár. Pablo ale tvrdí, že to nebyla právě nejšťastnější domácnost. Vrátil se do sirotčince a jediným pozitivem pro něj bylo, že se naučil anglicky. Proč je to pro něj tak důležité? Pablo miluje zpívat v angličtině!

Má opravdu těžký život. Nemá rodinu, neměl dětství a žije na ulici již osm let. Na živobytí si vydělává tím, že hraje v metru. A přesto se cítí šťastný, protože se věnuje tomu, co miluje – zpěvu! Doufal, že vystoupení v mexické verzi talentové soutěže mu usnadní život, a vše nasvědčuje tomu, že to tak bude! Jeho hlas vás naprosto uchvátí!

zdroj: http://sdilejte.to/post/3500,1,porota-nevila-vlastnm-om-kdy-se-na-pdiu-objevil-bezdomovec-ale-kdy-zane-zpvat-pekon-nejednu-hvzdu.html?utm_source=Facebook&utm_medium=Desktop&utm_campaign=popup

Viktoria Demartini
Baví mě inspirovat ostatní k objevení vlastní jedinečnosti, pochopení vzájemného soužití, respektu a k tomu, jak umět rozvinout skrytý potenciál nejen u dětí. Více o mně najdete v mém příběhu zde>>
Komentáře