Jak se tvoří realita aneb pod hvězdami dětství.

Vyšla jsem na balkon a upírám svůj zrak k noční obloze. Mám pocit, jako bych stála ve voze, který se rozjel tichou nocí. Nabírám svěží vzduch plnými plícemi. Vnímám ten magický klid, kterým tiše zní vrzání cvrčků. Kdyby šly vypnout ty pouliční lampy, které nedají vyniknout nádherné temné oponě zářící zlatými hvězdami.

Vracím se v myšlenkách do dětství, do období a času, kdy jsme byli dětmi. Tam je ukryté největší tajemství, stát se dospělým je jako zatáhnout navždy černou oponu.

Dívám se vzhůru a vidím na nebi rozpínat svá křídla Labuť, symbol věrné lásky. Střelec napíná svůj luk a nad jeho hlavou se vznáší Orel…

horoscope-641919_640

Hvězdy ožívají tak, jako mé vzpomínky a jak brouzdám tou vzdálenou krajinou a vzpomínám, uvědomuju si, jak moc nás ovlivňují naši nejbližší. Jak si předáváme z pokolení na pokolení to dobré a rozvíjející, ale i to špatné a omezující.

Rodina. Rodiče. Myslím, že všichni rodiče milují své děti a chtějí, aby prospívaly a správně jednaly a aby vyrostly v plnohodnotné dospělé lidi. Většina se ale domnívá, že to nejde bez toho, aby je ovládaly, bez trestů, příkazů a zákazů. Díky tomu se děti opravdu chovají dobře, ale ne z vlastní svobodné vůle. Chovají se tak proto, že se rodičů bojí nebo se jim chtějí zavděčit a získat jejich lásku.

Rodiče jednají převážně na základě převzatých vzorců od svých rodičů. Předávají dětem svoji získanou realitu, jako jedinou možnou. Ono jednodušší je pokračovat v tom, co jsme dostali, i pokud je to nevyhovující, než hledat.

Tak to dělal přeci můj děda, jeho tatínek, tak já to dělám taky. Vzory nás ovlivňují natolik, že nás ani nenapadne, že by to mohlo jít jinak i lépe. Tím rozhodně nechci říct, že vše, co dělali naši rodiče a prarodiče, naši předci, je špatně. To rozhodně ne. Je krásné udržovat tradice a předávat hodnoty dál. Jen někdy slepě pokračujeme v tom, co dobré není, nebo už dávno neslouží.

for-reading-752607_640

Znáte příběh s krůtou? Ne? Je to výborná ukázka, jak se kopíruje nesmyslné. „Moje maminka každý rok peče krůtu“, povídá kamarádka „a než ji dá péct, uřízne ji zadek. Manžel se mě jednou ptal, proč se vlastně té krůtě uřízne před pečením zadek? Nevím,“odpovím. „Vlastně proč?“ptá se kamarádka sama sebe. A samotnou ji to začne zajímat. Tak se zeptá maminky. Maminka dostane odpověď, že to tak dělala její maminka a tak to tak dělá taky. Ale proč, neví. Tak volá svojí mamince a ptá se. To co slyší, všechny překvapí. Babička krůtě vždycky uřezává zadek proto, že má malou troubu a celá krůta se jí tam nevejde. A tím vznikla tradice, která v dalších generacích neměla smysl.

Chápete? Není jedna realita, není jedna pravda.

Realitu si vytváříme nejprve na základě převzatých a později vlastních zkušeností a prožitků.

Ještě použiju třeba příklad se psem. Když dva lidé potkají psa, každý prožívá jinou realitu. Vidí něco jiného.

Jeden vidí krásné huňaté, milé, zvíře, věrného společníka, chlupáče, přítele, mazlíka a hlídače…

girl-1004751_640

a má při setkání se zvířetem příjemný pocit, začne se usmívat a nejraději by si ho hned pohladil, protože má psy rád. Možná má taky doma pejska, má dobré pozitivní zkušenosti, třeba vyrůstal v rodině, kde byl pes miláček rodiny. Byl hodný, poslušný a milující, dobře vedený a vychovaný.

Druhý člověk vnímá nebezpečné zvíře, nepříjemně cenící zuby a vydávající ohlušující, uši trhající štěkot a u téhož psa prožívá naprostý opak.

Dostaví se nepříjemné pocity, bude se snažit držet co nejdál od psa, obchází ho v uctivé vzdálenosti, ani v nejmenším nemá chuť si ho pohladit, protože má strach a hrůzu z toho, co by se mohlo stát. Buď má špatné zkušenosti, ty můžou být zprostředkované z rodiny, kdy byl veden k opatrnosti, na základě možných nebezpečí. Nabádaný k tomu, aby nesahal na cizí psy ani v přítomnosti pána, že pes je nebezpečné zvíře, které svými zuby může způsobit nebezpečná zranění, nebo může mít vlastní špatnou zkušenost a nese si trauma z toho negativního setkání.

pain-1164308_640dog-486550_640

Pak může být ještě další a to neutrální pohled člověka, se kterým setkání se psem nic nedělá. Nemá ani negativní ani pozitivní zkušenosti, ani svoji ani převzatou, tím pádem v něm setkání se zvířetem nevyvolá žádné pocity, možná, že psa ani nezaregistruje.

Tak je to v životě se vším, jsme ovlivněni rodinou a pak svými vlastními prožitými zkušenostmi, rodiči, kteří nám předávají své zkušenosti, které se můžou táhnout napříč generacemi a předávají se dál a dál.

To způsobuje různé úhly pohledu, pocity, reakce – stále stejný pes a různé postoje, na základě získaných a převzatých zkušeností. Pohled zevnitř je jiný, než pohled zvenku, zainteresovaný člověk vidí věci jinak, než člověk naprosto nezaujatý…Každý má svou pravdu, svoji realitu.

V našem případě měli pravdu oba. Pes je milé zvíře, věrný přítel člověka a může být i nebezpečné stvoření, které může ublížit. Pokud si to uvědomíme, můžeme připustit, že naše vidění reality není jediné a můžeme vidět věci naprosto jinak. Naučíme se toleranci.

holding-hands-858005_640

Pak jsme ochotni připustit, že realita může být i jiná, že ta moje současná pravda není pravdou jedinou. To, že mám jednu špatnou zkušenost, neznamená, že všichni psi jsou nebezpeční a zlí.

To, že mám nějakou zkušenost, neznamená, že jsou věci přesně takové. Často nás to klame a vytváří nepříjemné bloky a problémy, které se dají přijmout a odstranit, pokud si je uvědomíme a jsme schopni je vidět a připustit. Pak je to začátek cesty ke spokojenému životu.

Pravda je schovaná v našem nitru. Pokud jsme schopni slyšet, přijmout ten fakt, pak si vytváříme novou realitu. Svoji realitu a to takovou, ve které nám bude dobře, ve které budeme sami sebou. Opustit strachy, pochopit a tolerovat. Pak budeme rozumět lidem, našim vzájemným odlišnostem, nebudeme mít potřebu neustále se hádat a hájit tu svou „jedinou“ pravdu, kritizovat a hodnotit.

Pokud bychom to byli schopni udělat všichni, pak bychom žili nejspíš v ráji.

person-991506_640

Viktoria Demartini
Baví mě inspirovat ostatní k objevení vlastní jedinečnosti a vnitřní krásy. Více o mně najdete v mém příběhu zde>>
Komentáře
  • Jak se rodí géniové

    Dětství je počátek... Tady začíná náš život. Je to období, kdy se vlivem našeho okolí utváří naše osobnost, charakter, kdy nás ostatní učí vnímat svět, utváří nám realitu a tvoří se základ toho, jak jednou budeme žít.

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky