O podzimu, smrti a dětskému strachu.

Co mají společného smrt, podzim a dětské strachy?

Napíšu vám o tom. Potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu a využila jsem chvíle, kdy z šedivé oblohy přestal padat déšť. No, prostě podzim. Vyrazila jsem na moji obvyklou okružní procházku.

Jako by tam nahoře věděli, že mi chybí slunce, najednou se protrhaly mraky a dírou projely zlaté sluneční paprsky. Moje oči na to nebyly připravené, a tak jsem je okamžitě zamhouřila. V tom tmavém dni bylo sluneční světlo tak ostré. Zaclonila jsem si obličej a podívala jsem se do kraje. Z místa, kde jsem právě stála, je krásný výhled.

V slunci se třpytila hladina přehrady jak diamant, uprostřed tmavé horniny. Vše ostatní kolem bylo smutné, šedé a mlhavé. Barevné listí se pomalu proměnilo v jednolitou hněď, stejně tak jako okolní pole. Stromy stály téměř holé a pokorně přijímaly ten stav konce a odevzdání. Jak je ta příroda moudrá. Najednou mi hlavou začal projíždět mé dětství, vzpomínky na mé dětské strachy. Něco končí, aby nové mohlo začít.

Podzim mi připomněl pozvolné umírání, které někdy nahání strach, a taky je symbolem odevzdání toho, co už není třeba. Stromy dávají své plody, pak listy a stáhnou mízu ke kořenům, aby přečkaly období klidu a nabraly sílu na nový začátek, na další nové jaro. Říkám si, jak je příroda úžasně inspirující. Pokud se člověk pozorně dívá a pochopí, mnohé se naučí. Naučí se brát život přirozeně.

Jako dítě jsem měla podzim spojený se smrtí. Byl pro mě smutný, málo barevný.

Jednak jsou v listopadu Dušičky, Svátek zesnulých, který na mě působil trochu strašidelně, a pak podzim je blížícím se koncem koloběhu ročních období. Připadal mi smutný díky tomu, že byly krátké dny, málo světla a barev, což člověku milujícímu pestrobarevnost nijak na pohodě nepřidá. A já prostě miluji světlo, teplo a především léto. Krom toho moji rodiče měli hodně práce, a tak s námi trávili málo času.

Dříve nebylo takové vyžití jako dnes, a různé kroužky a zájmové činnosti byly pro nás, děti z vesnice, prostě z ruky. Takže podzim mě uzavřel dveře k příjemným činnostem vyžití a běhání venku na sluníčku až do večera. Jediná moje radost byly knížky, všelijaké tvoření a pastelky.

Kruh se pomalu uzavírá, rok se blíží téměř ke konci. Jak jdu, tak přemýšlím o tom, že podzim nabízí čas, kdy se můžeme zamyslet nad tím, co ve svém životě nepotřebujeme, co už nechceme, co je třeba odevzdat, aby mohlo přijít do našeho života něco nového, lepšího. To je někdy těžké. Těžko se vzdáváme čehokoliv, co známe. Máme strach z toho, aby nám to nechybělo, a chceme jistoty. Jistoty, že když něco dáme, pak to, co přijde, bude lepší. Je jen jediná jistota, a to ta, že pokud to nezkusíme, nic se nezmění. Znám to.

Dlouho jsem ve svém životě překonávala své dětské strachy, a že jich bylo.

Míru strachu vytvářejí v dětech rodiče. V mé hlavě jich bylo taky vytvořeno bezpočet, nejen strachů a programů, které mně byly nahrané v průběhu dětství. U nás se nediskutovalo, u nás se poslouchalo. Rodiče samozřejmě vědí nejlíp, co je dobré. A tak děti mají strach neposlechnout  rady, příkazy, zákazy a nařízení rodičů, jejich přání. Mají strach být samy sebou, protože si myslí, že musí poslouchat ostatní a plnit jejich přání, aby je ostatní měli rádi.  Vím, že to rodiče mysleli dobře a chtěli mě chránit, ale já se naučila bát. Proto, aby se nezlobili, aby mě milovali, abych byla prostě ta hodná holka, co dělá všechno, co se od ní očekává, aby nikoho nezklamala, a ta co si zaslouží lásku, pozornost, odměnu.

Možná, že vy to neznáte, ale myslím si, že to zažilo a zažívá mnoho z nás. A jak se vlastně tvoří strach? Jednoduše. Děti se bojí reakce rodičů, později jiných autorit. Co na to řekne táta a máma? Samozřejmě, že jejich strach z reakce rodičů pramení z jejich zkušeností. Strach patří mezi základní čtyři emoce (strach, vztek, smutek a radost) které máme od přírody dané. V prvních letech života by však děti měly získat s okolím, se světem a vztahy s druhými lidmi takové zkušenosti, aby se naučily se svým strachem zacházet, prožívat ho jen do té míry, aby jim neomezoval život, ale sloužil ve skutečně nebezpečných situacích. Rodiče svými reakcemi budují v dětech způsob, jak budou děti reagovat ve chvílích stresu, ohrožení, potencionálního nebezpečí.

Rodiče, kteří v prvních sedmi letech života dítěte reagují převážně klidně, s pochopením,  přijímají chování dítěte a emoční situace (strach, vztek, radost, smutek) řeší s nadhledem, nabídnou dítěti podporu, uklidní ho, dodají potřebnou pomoc a nabízí řešení, takoví rodiče vybudují to, co umožňuje dítěti podívat se na situaci s nadhledem, hledat řešení, zvažovat možnosti. Pomůžou mu nereagovat instinktivními a obrannými reakcemi, jako je pláč, vztek, hysterické scény.

Častá reakce rodičů na pro děti ohrožující a stresující situace je bohužel přehlížení a zlehčování „to nic není“. Když se dítě vzteká, projevuje spontánně, trestáme ho, vynadáme mu, když se příliš raduje a je divoké, přenášíme na něj vlastní úzkost nebo vztek, apod. Dítě nám svým chováním sděluje (zatím to jinak neumí), že je něco špatně, že potřebuje naši pomoc, protože se cítí nepříjemně. Pokud to přejdete,  pak dítě necháme samo napospas svému strachu a svým emocím a to pak jedná útěkem ze situace nebo útokem proti sobě, druhým, situaci. Jedná zkrátka instinktivně, jako zvíře, ne jako člověk.pavián vztek agrese

pláč vzdor vztek neposlušnostCo dělat v takových chvílích? Komunikovat! Ujistit dítě, že ho chápete, že se zlobí, protože čekání například u lékaře, už je na něho příliš dlouhé, ale vysvětlete mu, že musíte počkat, až vám paní doktorka napíše recept na léky. Zeptejte se, jak by to šlo vyřešit, aby se dítě u čekání nenudilo, co by chtělo, jak byste se spolu mohli zabavit. Důležité je mluvit na dítě klidně. Ptát se, zjistit proč určitá situace vznikla, co je důvodem pláče, vzteku a podobně. Zeptejte se, co se děje, jestli je něco, co dítě trápí, co to je? Co potřebuje? Co s tím můžeme udělat? Jak mu můžete pomoci? Nabídněte nějaké řešení. Postup opakujte i víckrát, vysvětlujte, než se takto dítě naučí s vaší pomocí sdělovat své potřeby a hledat řešení.

Dítě vám řekne, ucítí vaši podporu, pomoc a nemusí dojít k situacím, které nejsou příjemné ani rodičům, ani dětem, tedy pláč, vztek, scény. Samozřejmě je třeba komunikaci budovat a pracovat na tom. Jestliže dítě není zvyklé vyjadřovat své pocity a potřeby formou komunikace, pak ho to nejprve musíte naučit. Pokud na vztek, pláč dítěte zareagujete křikem, okřikováním, příkazy, a podobně, pak jen přilijete olej do ohně. Může jít o zdánlivou banalitu, která ale pro dítě představuje zásadní věc. Je velmi dobré, naučit se vzájemně komunikovat, tedy sdělovat naše pocity a potřeby a domlouvat se na společném zájmu nebo řešení tak, aby byli všichni zúčastnění spokojení. To je úžasná věc pro zvládání budoucích životních situací.

Všimněte si taky, jakým způsobem dětem prezentujete a představujete vnější svět. Neříkám přehlížet to, co se nám nelíbí a mluvit jen o tom, jak je ten svět krásný, i negativní věci prostě k životu patří tak, jako ke dni noc. Jen si hlídejte, ať to není převážně záporné prezentování a emočně pro děti zatěžující. Někdy si stačí před dětmi emotivně vyprávět o tom, jak je svět hrozný, jak není nikde bezpečno, o tom, že se někde válčí a pohromy o emigrantech, asteroidech, které těsně minuli naši Zemi a pokud by nás zasáhly, pak bychom zemřeli všichni. O tom, jak jsou všichni řidiči šílení, každý jezdí jako blázen a jak je nebezpečné chodit po chodníku.

Tak můžete dětem předávat svoje strachy, nepřiměřenými reakcemi na určité situace – i různé fobie a obavy z pavouků, vos a sršní. Dítě má v prvních sedmi letech velkou obrazotvornost, která převládá nad racionálním uvažováním, která postupně s věkem vymizí. Proto buďte citliví na to, co před dětmi říkáte a taky jak to říkáte.

Pokud máte dítě s citlivější duší, pak stačí občas něco neprozřetelně pronést. Jsou některá zaklínadla, jako například  ty jsi ošklivý kluk/holka, zlobíš, nemám tě ráda. Každé dítě chce být milované a podporované. Když budete tohle říkat dítěti často, pravděpodobně se bude snažit udělat cokoliv, aby dostalo vaši lásku. Takže bude i zlobit a jakýmkoliv způsobem upoutávat vaši pozornost.

Však přece víte – za trochu lásky šel bych světa kraj…

Podrobněji o tom píšu v e-booku 7 kroků dětstvím  – jak nastavujeme malému miminku do jednoho roku pocit bezpečí, vnímání strachu a pak další roky v jeho životě. K vytváření strachů přispívá přehnaná úzkostlivost, aby se dítěti něco nestalo. Přehrávám si v hlavě, co občas slyším, za co všechno rodiče napomínají své děti – neskákej, neběhej, nevrť se, buď opatrný a dej mi raději ruku, pomůžu ti po schodech, na průlezku, skluzavku, drž se,… Jak se mají děti naučit obratnosti, když je pořád vodíme za ruku a čím víc se obáváme, tím víc je dítě náchylné k tomu, že se něco stane.

A něco se stane, ne že hrozilo opravdu nebezpečí, ale proto, že dítě nemá svoji zkušenost, nerozvíjelo obratnost a nezná své fyzické možnosti, neumí lézt a správně se držet na překážkách nebo prolézačkách. Jsou to děti a běhat, skákat a být v pohybu je pro ně přirozené. Pohybem si rozvíjí hrubou i jemnou motoriku, tím podporuje rozvoj řeči, tím se učí. Když bylo vaše dítě malé, taky jste ho nechaly padat na zadeček, když se pokoušelo vstávat a že to bylo pádů, než se naučilo chodit, tak mu dejte tu možnost i dál. Pokud byste byly tak opatrní i v období, kdy se učí dítě chodit, pak bychom lezli dodnes všichni po čtyřech. To je, jako byste kočce zakázali lézt na strom a ptákům létat. Zkuste o tom přemýšlet. Když dítě vyrůstá v prostředí strachu, učí se bát.

Každý rodič má strach o své děti a chce pro ně to nejlepší, ale občas by si rodiče měli uvědomit, že strach bere dítěti možnost získat tak cenné životní zkušenosti, vzít zodpovědnost za své chování, schopnost zdravě a správně se rozhodovat a hlavně nabít zdravého sebevědomí a pocítit svoji hodnotu. Dnes vím, že strach je ten nejhorší průvodce životem. Co si budeme povídat, ono s tím, kdo má strach se taky velmi dobře manipuluje a je dobře ovlivnitelný, to je dnes v celosvětové společnosti velkým trendem.

Vraťme se od strachů zpátky k podzimu. Je to doba kdy, se něco chýlí ke konci, nastává čas bilancování a vzpomínání a i proto se mi propojil podzim se smrtí. My lidé máme většinou smrt spojenou s nepříjemnými pocity a strachem, s bolestí a neznámem. V symbolice je však smrt chápána jako přirozený konec, kdy staré a nepotřebné dělá místo novému.  A v přírodě máme nádherné příklady. Podzimní dny jsou také kratší a nabízí se čas pro společná setkávání. Pro dobu hodnocení toho, co se událo a udělalo v předchozím období.

Naši předci trávili podstatně víc času společně, více společně sdíleli, předávali si zkušenosti, tradice. Přijde mi, že k sobě měli lidi blíž, ač kolikrát od sebe byli dál. Dnešní moderní technologie a pokrok nás vzájemně odcizuje. Sejdeme se společně u lednice a pak se rozejdeme do pokojů ke svým počítačům, tabletům a chytrým telefonům žít život na sociálních sítích. Dříve s přicházejícím podzimem, když už bylo sklizeno na polích, zahradách a v sadech, když už venku nebyla práce, ani počasí nepodporovalo pobývání mimo dům, tak se scházela rodina v jedné místnosti, dralo se peří, louskaly ořechy, tkalo a dělaly se společně jiné práce, na které byl právě teď vhodný čas.

U toho se vyprávělo, přemýšlelo se nad tím, co bylo a „odpočívalo“. V zimě se dělaly přípravy na nový rok, novou sezonu. Plánovalo se, opravovalo a připravovalo se vše na jaro, aby se mohlo začít znovu. Možná si říkáte, že jsem se asi zbláznila, jestli bych chtěla drát peří a louskat při svíčce ořechy. Nechtěla, ale vy víte, že to není o louskání ořechů. Je to o trávení společných chvil, vyprávění o svých starostech a radostech, sdílení, umění společně se radovat a vzájemně se podporovat. To je to, o čem píšu.

Pokud máte partnera a děti, mějte denně společný čas třeba při večeři. Mluvte spolu a zajímejte se o sebe navzájem. Sdělujte si, jaký jste měli den, co se povedlo a co ne. Naslouchejte si. Co se vám dnes podařilo a dejte si za úkol, najít na každém dni tři pozitivní věci i kdyby to mělo být jen obyčejné volné místo na parkování nebo to, že vám kolega podržel dveře a paní prodavačka vám pochválila váš parfém.

Dělejte si vzájemně radost, ať je léto nebo podzim a teď v těch mlhavých dnech obzvlášť. Radujte se s dětmi z jejich úspěchů a oceňte partnera za to, jaký je. Neberte vše dobré jako samozřejmost. Když si něco hezkého myslíte, řekněte to nahlas, posílíte dobrou náladu, důvěru, vzájemnou lásku. Vždycky může být hůř a taky může být podstatně lépe a každý z nás je jedinečný, tak  se respektujme a vzájemně se podporujme, i o tom píšu ve svém e-booku.

Přestala jsem přemýšlet a přehrávat své dětství, vzpomínat. Trochu mě zašimralo v nose, jak se mi zaleskly oči. Padla na mě nostalgie z představy nadcházejících krátících se dní, absence světla, slunce i barev, ale hřály mě krásné vzpomínky na čas, kdy byly moje děti malé, a byli jsme rodina, když manžel ještě žil. Při cestě zpět jsem se zaposlouchala do svých kroků. Bylo ticho, svěží vzduch mi ovanul tvář a jen zvuk blížícího se malého letadla z nedalekého letiště mi na chvíli dělal společnost. Pak už jen můj stín, který mě doprovázel domů.

 

Viktoria Demartini
Baví mě inspirovat ostatní k objevení vlastní jedinečnosti a vnitřní krásy. Více o mně najdete v mém příběhu zde>>
Komentáře
  • Jak se rodí géniové

    Dětství je počátek... Tady začíná náš život. Je to období, kdy se vlivem našeho okolí utváří naše osobnost, charakter, kdy nás ostatní učí vnímat svět, utváří nám realitu a tvoří se základ toho, jak jednou budeme žít.

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky