Nejvyšší čas na lásku

V článku Pomůže, inspiruje, pohladí i léčí…, jsem vám slíbila, že napíšu ještě o jedné knize a to o té, která mi změnila pohled na svět. Byla tím posledním dílkem do skládanky mé nové etapy života? Já myslím, že ano, uvidíme. Tak tady ji máte.

Ano, je nejvyšší čas na lásku. Na lásku je vždycky čas a nikdy není pozdě. Možná vás ta věta trochu mate a říkáte si, jestli jsem si nespletla téma. Ne, nespletla. Láska jako taková je esencí našeho života. Měsíc květen je odedávna časem lásky, sice té milenecké, partnerské, ale láska patří do našeho života ve všech podobách. Na jednu z nich, tu nejdůležitější ovšem zapomínáme a to je láska k sobě.

Máj je lásky čas, v máji se také slaví svátek matek, a já jsem přesvědčená, že si ten svátek jako ženy i matky stoprocentně zasloužíme a měly bychom si ho umět náležitě užít.

Ovšem aby si ho každá žena mohla stoprocentně vychutnat, měla by si umět vážit sama sebe, mít zdravé sebevědomí, poznat svoji skutečnou hodnotu, vědět jaké jsou její dary-talenty, co je jejím životním posláním, úkolem. Sama dobře vím, že se jako ženy spíš cítíme nedostatečné, nevidíme svoji skutečnou cenu, chybí nám sebevědomí, nemáme se dostatečně rády, neumíme se ocenit a neustále se cítíme nedokonalé.

Odmala nám bylo vštěpováno, jak se máme chovat, co se sluší říkat, co máme dělat, jak se oblékat a nikdo se neptal, jestli se nám to líbí, jak se cítíme a jestli je nám tak dobře. To bohužel potom vede k tomu, že spolu jako ženy soupeříme, srovnáváme se, hodnotíme, kritizujeme a tak trochu bojujeme mezi sebou a závidíme si navzájem. Závidíme si lepšího partnera, hodnější děti, vyšší plat, luxusnější dovolenou. Soupeříme o hezčí vzhled, pozornost, výkonnost, o to, kdo má hezčí kabelku, kdo navštívil zajímavější místo na zeměkouli…

Tím pádem vydáváme energii do nesprávných míst, nedokážeme si náležitě užít vše co máme, nechápe své partnery ani děti a už vůbec ne svoje rodiče.. Kolikrát si říkáte – „Bože, koho jsem si to vzala? A děti? No ty mi museli v porodnici vyměnit, protože se s nimi nemůžu domluvit…“

To všechno jen proto, že v sobě máme chaos. Nevíme vlastně pořádně, kdo jsme, hrajeme společenské role, na které jsme byly naučené, děláme, co se od nás očekává, ale nejsme samy sebou. To pak působí naši vnitřní nespokojenost. Máme vše, ale přesto nám něco chybí. Taky jsem asi před dvaceti lety zažívala ten pocit.

Ne partner, ani děti, ale to my musíme změnit pohled na sebe samé, my se musíme změnit, pokud chceme, aby se v našem životě děly jiné věci, musíme začít jiné věci dělat. Pokud necháme vše při starém, nic se nezmění.

Jak už jsem někde psala, když chceme pozorovat kruhy na vodě, musíme vzít do ruky kámen a hodit jej na hladinu. Pak se utvoří kola a začnou se pohybovat. Odkud se pohybují? Od středu, tedy pohyb, změna začíná od středu – od nás.

Jestli někdo doufá, že pokud změní partnera, změní děti, tchýni, pak bude konečně šťastný, tak vás musím zklamat. Ani když partnera vyměníte, se většinou problém nevyřeší, pokud neuděláte změnu v sobě. Takhle to prostě nefunguje, a pokud, pak ne dlouho. Vím, o čem mluvím, život mi to ukázal a naučil mě, že každá změna musí vycházet z nás. Teprve potom se dají věci jakoby samy do pohybu, ale vy jste tou hybnou silou, ten prvotní impulz.

Takže pokud chcete vytvořit úžasné rodinné zázemí, mít milujícího partnera, báječné děti a dát jim dětství, na které nezapomenou, pak poznejte nejdříve samy sebe a teprve potom budete schopni tvořit tu krásnou realitu kolem vás.

Hledejte uvnitř sebe a až se rozvzpomenete, protože vy to víte, jen jste na to zapomněly, pak se podívejte, jak se vyjadřujete navenek.  Žijeme v duálním světě a proto i to, co máme na povrchu, tedy naše oblečení, vypovídá o tom, co máme uvnitř. Říká se jak uvnitř, tak navenek, tak můžete pochopit, jaký vzkaz o vás sděluje i vaše oblečení, aniž o tom víte.

Jak je zjištěno asi osmdesát pět procent oblečení v šatníku nenosíme, když se pak máme obléci, většinou zjistíme, že ač je skříň plná k prasknutí, my nemáme co na sebe. Tak pokud se rozhodnete udělat změnu, podívejte se na archetypy osobnosti a zkuste se rozvzpomenout… Užijte si čtení a mějte se rády. A ještě vám dám pár rad ke čtení.

Jak jsem to měla já? Nejdříve jsem se viděla skoro ve všech archetypech, protože jsem měla v sobě, tím pádem i v šatníku trochu chaos. Ne, že bych se neuměla hezky a šmrncovně obléknout, ale má skříň byla směs několika stylů, krásné sólo kousky, které šly někdy těžko kombinovat. Abych se posunula v tom hledání dál, přestala jsem při čtení vnímat jednotlivá slova. Proto doporučuji vnímat text, jako celek, podstatu každého odstavce. Přečíst a nechat na sebe chvíli působit.

Pak jsem si četla znovu to, co mě nejvíce oslovilo. Pátrala jsem v dětství a ptala se rodičů, jaké jsem byla dítě, co mě jako dítě bavilo, přátelé mi pomohli tím, když mi řekli, jak na ně působím a jak mě vidí oni zvenku. Rozvzpomínala jsem se na to, kdo jsem, hledala jsem informace a skládala indicie.

A protože jsem byla netrpělivá, šla jsem na konzultaci. Co jsem se dozvěděla mě dost překvapilo. Viděla jsem se vlastně v archetypech svých rodičů – tak moc, mě ovlivňovali. A jaký byl ten můj pravý? Byl to ten, který jsem úplně přeskočila, protože jsem si řekla, že tenhle archetyp teda rozhodně být nemůžu a nejsem. I to se stává. Často to co odmítáme je právě to pravé. A že si to nechceme připustit má své kořeny i v našem dětství a rodině.

Někdo se ovšem najde hned a po přečtení má naprosto jasno. Někoho jeho archetyp tak vnitřně osloví, že když čte řádky, spustí se mu slzy z očí. Je to, jako když se vracíte domů, do krajiny svého srdce

Krásné dny a někdy třeba  na shledanou >>>

Viktoria Demartini
Baví mě inspirovat ostatní k objevení vlastní jedinečnosti a vnitřní krásy. Více o mně najdete v mém příběhu zde>>
Komentáře
  • Jak se rodí géniové

    Dětství je počátek... Tady začíná náš život. Je to období, kdy se vlivem našeho okolí utváří naše osobnost, charakter, kdy nás ostatní učí vnímat svět, utváří nám realitu a tvoří se základ toho, jak jednou budeme žít.

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky