Viktoria Demartini

 Můj příběh 

Baví mě inspirovat ostatní k objevení vlastní jedinečnosti a vnitřní krásy.

Jsem na cestě, která nikdy nekončí,

na cestě ke spokojenému životu a sama k sobě. Do svého dětství se vracím pro odpovědi na otázky. Když mě něco trápí, pátrám po tom, kde, kdy a jak to vzniklo. Využívám to i při svých konzultacích při hledání naší jedinečnosti a vnitřní krásy. Uvědomila jsem si, že téma děti nás provází celým životem. Narodíme se jako malé dítě. Období prvních sedmi let je pro nás nejdůležitějších v našem životě. Tady se učíme kdo jsme, vytváříme první životní vazby a vztahy, nastavujeme si své hodnoty, poznáváme a učíme se o světě. To, jak dobře budeme mít vše nastaveno, závisí na prostředí a lidech nám nejbližších. Na jejich citlivém přístupu a empatii pro naši jedinečnost. Narodíme se jako zvídavé, bezprostřední děti. Postupem času se z života plného barev, kreativity, radosti, citů a představivosti stane dospělý černobílý svět plný starostí, čísel, pojmů, faktů a rutiny.

Kam se ztratil ten krásný duhový svět, v němž se rozléhal zvonivý dětský smích? On se neztratil, jen se schoval pod šeď našich emočních zranění, bolestí a převzatých programů. Proto o něm ráda píšu a pomáhám vám se znovu rozvzpomenout...

Já sama mám dvě skvělé, už dospělé děti. Vstoupila jsem do nové etapy svého života. Tvořím svůj příběh a žiju. Ne vždy je to veselé a jednoduché, ale to k životu patří. Záleží na našem přístupu a úhlu pohledu.

Když mi děti přijedou domů, říkám si, že jsem šťastná, že je mám. Jsem na ně pyšná. Vždycky najdeme společnou řeč a vzájemně se snažíme respektovat. 

Nikdy jsme s nimi neměli doma dramatické problémy, pubertu jsme asi přeskočili, říkala jsem si vždy, když jsem poslouchala láteření a povzdechy některých rodičů. Asi jsme měli štěstí, jak jsme často slýchávali od svého okolí. Ale štěstí samo nepřichází. A já dnes už vím, že za tím je spousta času a pozornosti a spoustu zdravé lásky, vzájemného respektu. Samozřejmě, že s tím, co vím dnes, bych spoustu věcí dělala jinak a taky byly horší chvilky. Přesto se vše zvládlo. Byl to čas, kdy jsme skrze děti poznávali sami sebe, učili se trpělivosti a umění žít. Když se teď ohlížím zpět, vím, že to byla ta nejlepší škola a investice, kterou jsme ve svém životě udělali.

 

Můj život měl také svá úskalí, aneb pohádka od začátku.

Mám za sebou dlouhou cestu nejenom jako máma, manželka, ale i jako učitelka mateřské školy. Přesto, že mi školu vybrali víceméně rodiče, tak jsem svoji práci měla svého času ráda a dávala ji vše. Dokázala jsem do ní vtáhnout celou rodinu, která mi pomáhala a podporovala mě. Skrze děti i rodiče jsem poznávala, jak naše chování a přístup k dětem ovlivňuje jejich vnímání světa a reality. Pozorováním jejich chování a příběhů, které se odehrávaly v mé bezprostřední blízkosti jsem vše viděla v přímém přenosu.

Začala jsem si uvědomovat, jak si z dětství neseme některé vzorce chování a vnímání skutečnosti do současného života a jak nás to ovlivňuje.

Když zemřel manžel, opět jsem si uvědomila, jak jsou oba rodiče pro děti důležití v každém věku jak je důležitý láskyplný přístup a fungující rodina

Aby toho nebylo málo, jak ubíhala léta, začala jsem také pociťovat nespokojenost, pocit marnosti a cítila jsem naléhavou potřebu změny nejenom v práci, ale i v osobním životě. 

Práce mi začala připadat marná. Víc hlídání, než rozvíjení dětí. Místo toho, abychom děti učily samostatnosti, vzájemnému respektu, umění komunikovat a hlavně přebírat odpovědnost za svá rozhodnutí, se dětem nalévají do hlavy zbytečné nesmysly. Například v rámci finanční gramotnosti to, jak se používá kreditní karta... Píšu to s nadsázkou, protože vím, že vše je o lidech a záleží na ředitelce školy i učitelkách, jak k tomu přistoupí i na jednotlivých rodičích. Nic méně jsou daná určitá pevná pravidla, se kterými se nedá hnout. To se týká nejen velikého počtu dětí na třídách, ale dětem bych taky dala více prostoru pro hru a rozvíjení své jedinečnosti. Do toho přístup některých rodičů, kteří naši práci bourali tím, že nespolupracovali a žili v dojmu, že školka bude suplovat rodinu.

Tak jsem přemýšlela, jak to udělat, aby měla tahle práce smysl a došla jsem k závěru, že ,,vychovat" by potřebovali nejdřív někteří  rodiče, že základ toho, jaké dítě je, je v rodině, protože je to prostředí, které ho zásadně ovlivňuje.

A tak jsem podala výpověď a odešla z jistoty státního sektoru. Potřebovala jsem změnu a chtěla dělat něco, co pro mě má smysl, bude o mně a pomůže ostatním. A tak jsem opustila dobré místo, jistý příjem a slušný plat. Na jednu stranu veliká úleva, na druhou stranu obavy z toho, co bude... 

 

Konec dobrý, všechno dobré

Protože miluji psaní a tvoření už od dětství, učila jsem se psát e-book,  a tvořit webové stránky. Řekla jsem si, že je to báječný způsob, jak inspirovat ostatní k objevení vlastní jedinečnosti, vzájemného respektu a vnitřní krásy. Píšu o tom, jak souvisí naše dětství s naší pohodou v dospělosti. Že naše dětství je základem pro další život. Při tom si splním sen – píšu a tvořím, tedy dělám to, co mě baví. A protože když si něco od srdce přejete a vyjdete tomu vstříc, celý Vesmír se spojí a dá vám to, co potřebujete. Tak jsem se na té cestě potkala i metodu osmi stylů, která pracuje s energiemi jin a jang, vychází z I´tingu.  Dá se sladit s dalšími nástroji na pomoc na cestě sebepoznání a osobního růstu, jako je například i Enneagram, ale taky i Feng Shui. Naprosto mi to zapadlo do mého tématu a velmi mě to oslovilo. Začala jsem se tomu věnovat do hloubky a absolvovala roční školu. Dnes nejen píšu, ale dělám osobní konzultace, přednášky a semináře.

 

Proč právě já vám můžu něco nabídnout?

  • Za ta léta jsem kromě vzdělání v předškolní výchově absolvovala spoustu seminářů, školení a setkání, nejenom v rámci dalšího vzdělávání .
  • Přečetla jsem nespočet knih, článků se související tématikou, tématem osobního a vnitřního rozvoje. Absolvovala semináře a sledovala nespočet webinářů i videí.
  • Denně jsem při práci s dětmi řešila a řeším problémové situace.
  • Komunikovala jsem s rodiči, neustále se učila z praxe a od zkušených lektorů.
  • A z chování dcery i syna vidím, že jsme dobře připravili do života i své vlastní děti.
  • Neustále se posouvám dál.
  • Jsem absolventkou školy metody OC (osm kódů)Táni Havlíčkové.
  • Spolupracuji s neziskovými organizacemi Aufori o.p.s. a N.I.R. z.s. 

 

Ráda Vám pomůžu rozvzpomenout se, poznat a pochopit přes dětský svět sama sebe.

Nebojte se vstoupit do temného lesa, protože i po pár krocích v přítmí se jednou koruny stromů rozestoupí a sluneční paprsky vás pohladí po tváři. V každém lese jsou pěšiny, které někam vedou a slunné paseky, kde voní mateřídouška a šumění stromů se mísí se zpěvem ptáků. Zlí vlci jsou jenom v pohádkách, kterými strašíme děti. V životě přece nakonec vždycky všechno dobře dopadne, když sami chceme.

Pokud se Vám nelíbí pohádka o Červené Karkulce, co takhle Tři oříšky pro Popelku? Že nemáte děti? To nevadí. Všichni milujeme pohádky, kde na konec všechno dobře dopadne. Protože dětmi jsme byli všichni a právě v našem dětství najdeme spoustu odpovědí na naše současné otázky a problémy, které můžeme uchopit jako příležitost.

 

,,Na konci vždycky vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec."

                                                                                                                                                       John Lennon

Certifikát typologie Octo Codes - osm typů
Přednáška v Náchodě
„Hra je jeden z nejefektivnějších způsobů, jak zjednodušit život. Přesně to jsme dělali jako děti, ale v dospělosti jsme si hrát zapomněli.“ — Albert Einstein