Viktoria Demartini

 Můj příběh 

Baví mě inspirovat ostatní k objevení vlastní jedinečnosti, pochopení vzájemného soužití, respektu

a k tomu, jak umět rozvinout skrytý potenciál nejen u dětí.

 

Jsem na cestě, která nikdy nekončí,

na cestě ke spokojenému životu a sama k sobě. Vracím se do svého dětství pro odpovědi na otázky, když mě něco trápí, pátrám po tom, kde a jak to vzniklo. Využívám to jako  terapii pro řešení problémů. Uvědomila jsem si, že téma děti nás provází celým životem. Proto o něm ráda píšu a nejen o něm, protože vše je propojené a vše souvisí se vším.

Já sama mám dvě skvělé, už dospělé děti. Vstoupila jsem do nové etapy svého života. Tvořím svůj příběh a žiju.

Když se mi děti vrátí na nějaký víkend domů, říkám si, že jsem šťastná, že je mám, jsem pyšná, jací z nich vyrostli krásní a zdraví mladí lidé. Lidé, kteří mají zdravý pohled na svět a zdravé názory. Jsou schopní se o sebe postarat a přebírají za sebe zodpovědnost. Umí pomoci, ctí podstatné životní hodnoty, milují přírodu a zvířata a snaží se vidět vše krásné. Prostě nám dělají radost.

 

Nikdy jsme s nimi neměli doma dramatické problémy, pubertu jsme asi přeskočili, říkala jsem si vždy, když jsem poslouchala láteření a povzdechy některých rodičů. Prostě jsme měli štěstí, jak jsme často slýchávali od svého okolí. Ale i o štěstí se člověk musí přičinit. A já dnes už vím, že za tím je spousta času a pozornosti a spoustu zdravé lásky, kterou dostávaly a dostávají dodnes. Byl to čas, kdy jsme skrze ně poznávali sami sebe, učili se trpělivosti a umění žít. Když se teď ohlížím zpět, vím, že to byla ta nejlepší škola a investice, kterou jsme ve svém životě udělali.

 

Můj život měl také svá úskalí, aneb pohádka od začátku.

Mám za sebou dlouholetou praxi nejenom jako máma, ale i jako učitelka mateřské školy. Svoji práci jsem měla ráda a dávala ji vše, dokázala jsem do ní vtáhnout celou rodinu, která mi pomáhala a podporovala mě. Skrze děti i rodiče jsem poznávala, jak naše chování a přístup k dětem ovlivňuje jejich vnímání světa a reality, pozorováním jejich chování a příběhů, které se odehrávaly v mé bezprostřední blízkosti.

Začala jsem si uvědomovat, jak si z dětství neseme některé vzorce chování a vnímání skutečnosti do současného života a jak nás to ovlivňuje.

Když zemřel manžel, děti byly na střední škole a v té chvíli jsem si opět uvědomila, jak jsou oba rodiče pro děti důležití v každém věku jak je důležitý láskyplný přístup a fungující rodina. Překonávali jsme s dcerou a synem těžké a smutné období. A jsem vděčná, že tady v té době pro nás byli moji rodiče.

Aby toho nebylo málo, jak ubíhala léta, začala jsem také pociťovat nespokojenost, pocit marnosti a cítila jsem naléhavou potřebu změny nejenom v práci, ale i v osobním životě. Začalo mě dusit nastavení státního školského systému, který jako vše stojí na penězích a lidé od zeleného stolu, kteří rozhodují, a v neposlední řadě i rozdílnost názorů s vedením. Kolektiv v práci už nebyl, co bývalo, přesto, že jsem měla vždycky kolegyně, se kterými jsem si rozuměla (alespoň si to myslím) a tak mě často přepadaly zaječí úmysly a postupně to ve mně zrálo. 

Práce mi začala připadat marná. Víc hlídání, než rozvíjení dětí, bazírování na nesmyslech a jejich uvádění do praxe. Místo toho, abychom děti učily samostatnosti, vzájemnému respektu, umění komunikovat a přebírat odpovědnost za svá rozhodnutí, se dětem nalévají vědomosti, například v rámci finanční gramotnosti to, jak se používá kreditní karta... Píšu to s nadsázkou, protože vím, že je to o lidech a záleží na ředitelce školy i učitelkách, jak k tomu přistoupí. Nic méně jsou daná určitá pevná pravidla, se kterými nesouhlasím. To se týká nejen velikého počtu dětí na třídách, ale dětem bych taky dala více prostoru pro hru. Do toho někteří rodiče, kteří naši práci bourali tím, že nespolupracovali a žili v dojmu, že školka bude suplovat rodinu. Vím, vše je o lidech, ať je to kdekoliv. Tak jsem přemýšlela, jak to udělat, aby měla tahle práce smysl a došla jsem k závěru, že ,,vychovat" by potřebovali nejdřív někteří  rodiče, že základ toho, jaké dítě je, je v rodině, protože je to prostředí, které ho zásadně ovlivňuje. Po několika překonaných pracovních krizích jsem nakonec podala výpověď a odešla z jistoty státního sektoru s tím, že chci dělat práci, která pro mě má smysl, bude o mně a pomůže ostatním. Než jsem podala výpověď, přemýšlela jsem jaké mám možnosti. Buď zatnu zuby a budu dál dělat, co jsem dělala bez vyhlídky na nějakou smysluplnou změnu, nebo se budu trápit a svádět boj s větrnými mlýny a poslední možnost, že seberu veškerou odvahu a sílu a odejdu. A tak jsem opustila dobré pracovní místo, jistý příjem a slušný plat. Na jednu stranu veliká úleva, na druhou stranu obavy z toho, co bude... 

 

Konec dobrý, všechno dobré

Cesta mě dovedla až k tomuto projektu. Protože miluji psaní a tvoření už od dětství, učila jsem se psát e-book, tvořit webové stránky a řekla jsem si, že je to báječný způsob, jak bych mnoholeté zkušenosti s dětmi, osobního rozvoje a poznání předala dál. Píšu o tom, jak připravit děti pro život. Co činí šťastné děti šťastné a spokojené rodiče spokojené. Při tom si splním sen – píšu a tvořím, tedy dělám to, co mě baví. A protože když si něco od srdce přejete a vyjdete tomu vstříc, celý Vesmír se spojí a dá vám to, co potřebujete, tak jsem se na té cestě potkala i metodu Osmi stylů. Ta pracuje s energiemi jin a jang, vychází z I´tingu a dá se sladit a spárovat s dalšími nástroji na pomoc na cestě sebepoznání a osobního růstu, jako je například i Enneagram, ale taky i Feng Shui. Naprosto mi to zapadlo do mého tématu a velmi mě to oslovilo. Začala jsem se tomu věnovat do hloubky a absolvovala roční školu. Používám tuto metodu nejen v osobním životě a k tomu dál sbírám zkušenosti z práce s dětmi nejen v soukromých dětských skupinách různého zaměření.

 

Proč právě já vám můžu něco nabídnout?

  • Za ta léta jsem kromě vzdělání v předškolní výchově absolvovala spoustu seminářů, školení a setkání, nejenom v rámci dalšího vzdělávání .
  • Přečetla jsem nespočet knih se související tématikou, tématem osobního a vnitřního rozvoje.
  • Denně jsem při práci s dětmi řešila a řeším problémové situace.
  • Komunikovala jsem s rodiči, neustále se učila z praxe a od zkušených lektorů.
  • A z chování dcery i syna vidím, že jsme dobře připravili do života i své vlastní děti.
  • Neustále se posouvám dál
  • Jsem absolventkou školy metody OC (osm kódů)Táni Havlíčkové.
  • Spolupracuji s neziskovými organizacemi Aufori o.p.s. a N.I.R. z.s. 

 

Ráda pomůžu i Vám poznat a pochopit nejen dětský svět, pochopit a poznat sami sebe. Poradím Vám co udělat a naopak čemu je dobré se při přístupu k dětem i k sobě vyhnout a proč.

 

Nebojte se vstoupit do temného lesa, protože i po pár krocích v přítmí se jednou koruny stromů rozestoupí a sluneční paprsky vás pohladí po tváři. V každém lese jsou pěšiny, které někam vedou a slunné paseky, kde voní mateřídouška a šumění stromů se mísí se zpěvem ptáků. Zlí vlci jsou jenom v pohádkách, kterými strašíme děti. V životě přece nakonec vždycky všechno dobře dopadne, když sami chceme.

Pokud se Vám nelíbí pohádka o Červené Karkulce, co takhle Tři oříšky pro Popelku? Že nemáte děti? To nevadí. Všichni milujeme pohádky, kde na konec všechno dobře dopadne. Protože dětmi jsme byli všichni a právě v našem dětství najdeme spoustu odpovědí na naše současné otázky a problémy, které můžeme uchopit jako příležitost.

 

,,Na konci vždycky vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec."

                                                                                                                                                       John Lennon

„Hra je jeden z nejefektivnějších způsobů, jak zjednodušit život. Přesně to jsme dělali jako děti, ale v dospělosti jsme si hrát zapomněli.“ — Albert Einstein
Certifikát typologie Octo Codes - osm typů
Přednáška v Náchodě