Viktoria Demartini

 Můj příběh 

 

Baví mě inspirovat ostatní k objevení vlastní jedinečnosti a vnitřní krásy.

 

 

Jsem na cestě, která nikdy nekončí,

na cestě ke spokojenému životu a sama k sobě. Do svého dětství se vracím pro odpovědi na otázky. Když mě něco trápí, pátrám po tom, kde, kdy a jak to vzniklo. Využívám to i při svých konzultacích při hledání naší jedinečnosti a vnitřní krásy. Uvědomila jsem si, že téma děti nás provází celým životem. Narodíme se jako malé dítě. Období prvních sedmi let je pro nás nejdůležitějších v našem životě. Tady se učíme kdo jsme, vytváříme první životní vazby a vztahy, nastavujeme si své hodnoty, poznáváme a učíme se o světě. To, jak dobře budeme mít vše nastaveno, závisí na prostředí a lidech nám nejbližších. Na jejich citlivém přístupu a empatii pro naši jedinečnost. Narodíme se jako zvídavé, bezprostřední děti. Postupem času se z života plného barev, kreativity, radosti, citů a představivosti stane dospělý černobílý svět plný starostí, čísel, pojmů, faktů a rutiny.

Kam se ztratil ten krásný duhový svět, v němž se rozléhal zvonivý dětský smích? On se neztratil, jen se schoval pod šeď našich emočních zranění, bolestí a převzatých cizích programů. Proto o něm ráda píšu a pomáhám vám ho znovu objevovat. Pomáhám probudit a nalézt v nás to vnitřní dítě, kterým jsme byli, a pro náš zdravý život bychom stále měli být. Protože vše je propojené a vše souvisí se vším.

Já sama mám dvě skvělé, už dospělé děti. Vstoupila jsem do nové etapy svého života. Tvořím svůj příběh a žiju. Ne vždy je to veselé a jednoduché, ale to k životu patří. Záleží na našem přístupu a úhlu pohledu.

Když se mi děti vrátí na nějaký víkend domů, říkám si, že jsem šťastná, že je mám. Jsem pyšná, jací z nich vyrostli krásní a zdraví mladí lidé. Lidé, kteří mají zdravý pohled na svět a zdravé názory. Jsou odvážní, schopní se o sebe postarat a přebírají za sebe zodpovědnost. Vždycky najdeme společnou řeč a vzájemně se snažíme respektovat. 

Nikdy jsme s dětmi neměli doma dramatické problémy, pubertu jsme asi přeskočili, říkala jsem si vždy, když jsem poslouchala láteření a povzdechy některých rodičů. Asi jsme měli štěstí, jak jsme často slýchávali od svého okolí. Ale i o štěstí se člověk musí přičinit. A já dnes už vím, že za tím je spousta času a pozornosti a spoustu zdravé lásky, kterou jsme se jim snažili dát a snažím se, aby dostávaly dodnes. Samozřejmě, že s tím, co vím dnes, bych spoustu věcí dělala jinak a taky byly horší chvilky. Přesto se vše zvládlo. Byl to čas, kdy jsme skrze děti poznávali sami sebe, učili se trpělivosti a umění žít. Když se teď ohlížím zpět, vím, že to byla ta nejlepší škola a investice, kterou jsme ve svém životě udělali.

 

Můj život měl také svá úskalí, aneb pohádka od začátku.

Mám za sebou dlouhou cestu nejenom jako máma, manželka, ale i jako učitelka mateřské školy. Přesto, že mi školu vybrali víceméně rodiče, tak jsem svoji práci měla svého času ráda a dávala ji vše. Dokázala jsem do ní vtáhnout celou rodinu, která mi pomáhala a podporovala mě. Skrze děti i rodiče jsem poznávala, jak naše chování a přístup k dětem ovlivňuje jejich vnímání světa a reality. Pozorováním jejich chování a příběhů, které se odehrávaly v mé bezprostřední blízkosti jsem vše viděla v přímém přenosu.

Začala jsem si uvědomovat, jak si z dětství neseme některé vzorce chování a vnímání skutečnosti do současného života a jak nás to ovlivňuje.

Když zemřel manžel, děti byly na střední škole a v té chvíli jsem si opět uvědomila, jak jsou oba rodiče pro děti důležití v každém věku jak je důležitý láskyplný přístup a fungující rodina. Překonávali jsme s dcerou a synem těžké a smutné období. A jsem vděčná, že tady v té době pro nás byli moji rodiče.

Aby toho nebylo málo, jak ubíhala léta, začala jsem také pociťovat nespokojenost, pocit marnosti a cítila jsem naléhavou potřebu změny nejenom v práci, ale i v osobním životě. Začalo mě dusit nastavení státního školského systému, který jako vše stojí na penězích a lidé od zeleného stolu, kteří rozhodují, a v neposlední řadě i rozdílnost názorů s vedením. Kolektiv v práci už nebyl, co bývalo, přesto, že jsem měla vždycky kolegyně, se kterými jsem si rozuměla (alespoň si to myslím) a tak mě často přepadaly zaječí úmysly a postupně to ve mně zrálo. 

Práce mi začala připadat marná. Víc hlídání, než rozvíjení dětí, bazírování na nesmyslech a jejich uvádění do praxe. Místo toho, abychom děti učily samostatnosti, vzájemnému respektu, umění komunikovat a hlavně přebírat odpovědnost za svá rozhodnutí, se dětem nalévají do hlavy zbytečné nesmysly. Například v rámci finanční gramotnosti to, jak se používá kreditní karta... Píšu to s nadsázkou, protože vím, že vše je o lidech a záleží na ředitelce školy i učitelkách, jak k tomu přistoupí i na jednotlivých rodičích. Nic méně jsou daná určitá pevná pravidla, se kterými nesouhlasím. To se týká nejen velikého počtu dětí na třídách, ale dětem bych taky dala více prostoru pro hru a rozvíjení své jedinečnosti. Do toho přístup některých rodičů, kteří naši práci bourali tím, že nespolupracovali a žili v dojmu, že školka bude suplovat rodinu.

Tak jsem přemýšlela, jak to udělat, aby měla tahle práce smysl a došla jsem k závěru, že ,,vychovat" by potřebovali nejdřív někteří  rodiče, že základ toho, jaké dítě je, je v rodině, protože je to prostředí, které ho zásadně ovlivňuje. Po několika překonaných pracovních krizích jsem nakonec podala výpověď a odešla z jistoty státního sektoru s tím, že chci dělat práci, která pro mě má smysl, bude o mně a pomůže ostatním. Než jsem podala výpověď, přemýšlela jsem jaké mám možnosti. Buď zatnu zuby a budu dál dělat, co jsem dělala bez vyhlídky na nějakou smysluplnou změnu, nebo se budu trápit a svádět boj s větrnými mlýny a poslední možnost, že seberu veškerou odvahu a sílu a odejdu. A tak jsem opustila dobré pracovní místo, jistý příjem a slušný plat. Na jednu stranu veliká úleva, na druhou stranu obavy z toho, co bude... 

 

Konec dobrý, všechno dobré

Protože miluji psaní a tvoření už od dětství, učila jsem se psát e-book,  a tvořit webové stránky. Řekla jsem si, že je to báječný způsob, jak bych své zkušenosti, které jsem vypozorovala při práci s dětmi i při osobním rozvoji předala dál. Píšu o tom, jak souvisí naše dětství s naší pohodou v dospělosti. Co činí šťastné děti šťastné a spokojené rodiče spokojené. Že naše dětství je základem pro další život. Při tom si splním sen – píšu a tvořím, tedy dělám to, co mě baví. A protože když si něco od srdce přejete a vyjdete tomu vstříc, celý Vesmír se spojí a dá vám to, co potřebujete. Tak jsem se na té cestě potkala i metodu, která pracuje s energiemi jin a jang, vychází z I´tingu.  Dá se sladit a spárovat s dalšími nástroji na pomoc na cestě sebepoznání a osobního růstu, jako je například i Enneagram, ale taky i Feng Shui. Naprosto mi to zapadlo do mého tématu a velmi mě to oslovilo. Začala jsem se tomu věnovat do hloubky a absolvovala roční školu. Používám tuto metodu nejen v osobním životě a k tomu jsem dál sbírala zkušenosti z práce s dětmi nejen v soukromých dětských skupinách různého zaměření.

 

Proč právě já vám můžu něco nabídnout?

  • Za ta léta jsem kromě vzdělání v předškolní výchově absolvovala spoustu seminářů, školení a setkání, nejenom v rámci dalšího vzdělávání .
  • Přečetla jsem nespočet knih, článků se související tématikou, tématem osobního a vnitřního rozvoje. Absolvovala semináře a sledovala nespočet webinářů i videí.
  • Denně jsem při práci s dětmi řešila a řeším problémové situace.
  • Komunikovala jsem s rodiči, neustále se učila z praxe a od zkušených lektorů.
  • A z chování dcery i syna vidím, že jsme dobře připravili do života i své vlastní děti.
  • Neustále se posouvám dál.
  • Jsem absolventkou školy metody OC (osm kódů)Táni Havlíčkové.
  • Spolupracuji s neziskovými organizacemi Aufori o.p.s. a N.I.R. z.s. 

 

Ráda pomůžu i Vám poznat a pochopit nejen dětský svět, pochopit a poznat sami sebe. Poradím Vám co udělat a naopak čemu je dobré se při přístupu k dětem i k sobě vyhnout a proč.

 

Nebojte se vstoupit do temného lesa, protože i po pár krocích v přítmí se jednou koruny stromů rozestoupí a sluneční paprsky vás pohladí po tváři. V každém lese jsou pěšiny, které někam vedou a slunné paseky, kde voní mateřídouška a šumění stromů se mísí se zpěvem ptáků. Zlí vlci jsou jenom v pohádkách, kterými strašíme děti. V životě přece nakonec vždycky všechno dobře dopadne, když sami chceme.

Pokud se Vám nelíbí pohádka o Červené Karkulce, co takhle Tři oříšky pro Popelku? Že nemáte děti? To nevadí. Všichni milujeme pohádky, kde na konec všechno dobře dopadne. Protože dětmi jsme byli všichni a právě v našem dětství najdeme spoustu odpovědí na naše současné otázky a problémy, které můžeme uchopit jako příležitost.

 

,,Na konci vždycky vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec."

                                                                                                                                                       John Lennon

Certifikát typologie Octo Codes - osm typů
Přednáška v Náchodě
„Hra je jeden z nejefektivnějších způsobů, jak zjednodušit život. Přesně to jsme dělali jako děti, ale v dospělosti jsme si hrát zapomněli.“ — Albert Einstein