Viktoria Demartini

 Můj příběh 

Baví mě inspirovat ostatní k objevení vlastní jedinečnosti a vnitřní krásy.

Jsem na cestě, která nikdy nekončí,

na cestě ke spokojenému životu a sama k sobě. Pro odpovědi na otázky se vracím do svého dětství.  Využívám to i při svých konzultacích při hledání naší jedinečnosti a vnitřní krásy. Uvědomila jsem si, že téma děti nás provází celým životem. Narodíme se jako malé dítě. Období prvních sedmi let je pro nás nejdůležitějších v našem životě. Tady se učíme, kdo jsme, vytváříme první životní vazby a vztahy, nastavujeme si své hodnoty, poznáváme a učíme se o světě. To, jak dobře budeme mít vše nastaveno, závisí na prostředí a lidech nám nejbližších. Na jejich citlivém přístupu a empatii pro naši jedinečnost. Narodíme se jako zvídavé, bezprostřední děti. Postupem času se z života plného barev, kreativity, radosti, citů a představivosti stane dospělý černobílý svět. Svět plný starostí, čísel, pojmů, faktů a rutiny.

Kam se ztratil ten krásný duhový svět, v němž se rozléhal zvonivý dětský smích? On se neztratil, jen se schoval pod šeď našich emočních zranění, bolestí a převzatých programů. Proto o něm ráda píšu a pomáhám vám se znovu rozvzpomenout...

Já sama mám dvě skvělé, už dospělé děti. Vstoupila jsem do nové etapy svého života. Tvořím svůj příběh a žiju. Ne vždy je to veselé a jednoduché, ale stojí to za to. Záleží na našem přístupu a úhlu pohledu.

Když mi děti přijedou domů, říkám si, že jsem šťastná, že je mám. Jsem na ně pyšná. Vždycky najdeme společnou řeč a vzájemně se snažíme respektovat. 

Nikdy jsme s nimi neměli doma dramatické problémy, pubertu jsme asi přeskočili, říkala jsem si vždy, když jsem poslouchala láteření a povzdechy některých rodičů. Asi jsme měli štěstí, jak jsme často slýchávali od svého okolí. Ale štěstí samo nepřichází. A já dnes už vím, že za tím je spousta času a pozornosti a spoustu zdravé lásky, vzájemného respektu, respektu jejich jedinečnosti. Samozřejmě, že s tím, co vím dnes, bych spoustu věcí dělala jinak. Přesto se vše zvládlo. Byl to čas, kdy jsme skrze děti poznávali sami sebe, učili se trpělivosti a umění žít. Když se teď ohlížím zpět, vím, že to byla ta nejlepší škola a investice, kterou jsme ve svém životě udělali.

Můj život měl také svá úskalí, aneb pohádka od začátku.

Mám za sebou dlouhou cestu nejenom jako máma, manželka,… ale i jako učitelka mateřské školy. Přesto, že mi školu vybrali víceméně rodiče, tak jsem svoji práci měla svého času ráda a dávala ji vše. Dokázala jsem do ní vtáhnout celou rodinu, která mi pomáhala a podporovala mě. Skrze děti i rodiče jsem poznávala, jak naše chování a přístup k dětem ovlivňuje jejich vnímání světa a reality. Pozorováním jejich chování a příběhů, které se odehrávaly v mé bezprostřední blízkosti, jsem vše viděla v přímém přenosu.

Začala jsem si uvědomovat, jak si z dětství neseme některé vzorce chování a vnímání skutečnosti do současného života a jak nás to ovlivňuj a často ničí.

Když zemřel manžel, opět jsem si uvědomila, jak jsou oba rodiče pro děti důležití v každém věku, jak je důležitý láskyplný přístup a fungující rodina, vyváženost mužské a ženské energie.

Aby toho nebylo málo, jak ubíhala léta, začala jsem také pociťovat vnitřní nespokojenost, pocit marnosti a cítila jsem naléhavou potřebu změny nejenom v práci, ale i v osobním životě. 

Tak jsem po dlouhých letech ve školství přemýšlela, jak to udělat, aby měla moje práce smysl a došla jsem k závěru, že ,,vychovat" by potřebovali nejdřív někteří  rodiče – dospělí lidé. Základ toho, jaké dítě je, je v rodině, protože je to prostředí, které ho zásadně ovlivňuje. Jenže někteří rodiče jedou v koleji svých rodičů a ani netuší, že může být všechno jinak. Že tak jak to mají oni, to nutně nemusí mít jejich dítě. I já kdysi žila v iluzi, že já to mám dobře a všichni ostatní by se měli opravit a že můj pohled na svět a názor na všechno je ten jediný správný. Dávno už to tak není a jsem za to ráda. Je to velmi osvobozující poznání, které vám dá volnost a vzájemný respekt k ostatním.

A tak jsem podala výpověď a odešla z jistoty státního sektoru. Potřebovala jsem změnu a chtěla dělat něco, co pro mě má smysl, bude o mně a pomůže ostatním. A tak jsem opustila dobré místo, jistý příjem a slušný plat. Na jednu stranu veliká úleva, na druhou stranu obavy z toho, co bude... 

 

Konec dobrý, všechno dobré

Protože jsem kreativní a miluji psaní už od dětství, učila jsem se psát e-book,  a tvořit webové stránky. Řekla jsem si, že je to báječný způsob, jak inspirovat ostatní k objevení vlastní jedinečnosti, vzájemného respektu a vnitřní krásy. Píšu o tom, jak souvisí naše dětství s naší pohodou v dospělosti. Jak se můžeme rozvzpomenout na své pravé já, ke které skupině lidí mám svým nastavením nejblíže, jaké to mají ostatní a jak se můžeme vzájemně respektovat a žít v pohodě.  Při tom si splním sen – píšu a tvořím, tedy dělám to, co mě baví. A protože když si něco od srdce přejete a vyjdete tomu vstříc, celý Vesmír se spojí a dá vám to, co potřebujete. Tak jsem se na té cestě potkala mimo jiné i metodu osmi stylů, která pracuje s energiemi jin a jang, vychází z I´tingu.  Dá se sladit s dalšími nástroji na pomoc na cestě sebepoznání a osobního růstu, jako je například Enneagram, ale taky i Feng Shui. Naprosto mi to zapadlo do mého tématu a velmi mě to oslovilo. Začala jsem se tomu věnovat do hloubky a absolvovala roční školu. Dnes nejen píšu, ale dělám osobní konzultace, přednášky a semináře.

 

Proč právě já vám můžu něco nabídnout?

  • Za ta léta jsem kromě vzdělání v předškolní výchově absolvovala spoustu seminářů, školení a setkání, nejenom v rámci dalšího vzdělávání.
  • Přečetla jsem nespočet knih, článků se související tématikou, tématem osobního a vnitřního rozvoje. Absolvovala semináře a sledovala mnoho webinářů, videí i rozhovorů.
  • Při práci s dětmi jsem denně řešila problémové situace.
  • Komunikovala jsem s rodiči, neustále se učila z praxe a od zkušených lektorů.
  • Z chování dcery i syna vidím, že jsme dobře připravili do života i své vlastní děti.
  • Vyzkoušela práci s různými technikami.
  • Jsem absolventkou školy metody OC (osm kódů)T. Havlíčkové.
  • Ráda spolupracuji s neziskovými organizacemi ( N.I.R. z.s., Aufori o.p.s.)
  • Největší učitelé jsou moje děti a život sám.
  • Nejcennější je moje vlastní zkušenost.

Ráda vám pomůžu rozvzpomenout se, poznat a pochopit přes dětský svět sebe sama.

holčička.......dívka.......žena

Nebojte se vstoupit do temného lesa, protože i po pár krocích v přítmí se jednou koruny stromů rozestoupí a sluneční paprsky vás pohladí po tváři. V každém lese jsou pěšiny, které někam vedou a slunné paseky, kde voní mateřídouška a šumění stromů se mísí se zpěvem ptáků. Zlí vlci jsou jenom v pohádkách, kterými strašíme děti. V životě přece nakonec vždycky všechno dobře dopadne, když sami chceme.

Pokud se Vám nelíbí pohádka o Červené Karkulce, co takhle Tři oříšky pro Popelku? Že nemáte děti? To nevadí. Všichni milujeme pohádky, kde na konec všechno dobře dopadne. Protože dětmi jsme byli všichni a právě v našem dětství najdeme spoustu odpovědí na otázky a problémy, které můžeme uchopit jako příležitost.

 

,,Na konci vždycky vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec." John Lenon

Certifikát typologie Octo Codes - osm typů
Přednáška v Náchodě
„Hra je jeden z nejefektivnějších způsobů, jak zjednodušit život. Přesně to jsme dělali jako děti, ale v dospělosti jsme si hrát zapomněli.“ — Albert Einstein