Viktoria Demartini

 Můj příběh 

Baví mě inspirovat ostatní k objevení vlastní jedinečnosti a vnitřní krásy.

Jsem na cestě, která nikdy nekončí,

na cestě ke spokojenému životu a sama k sobě. Pro odpovědi na otázky se vracím do svého dětství.  Využívám to i při svých konzultacích při hledání naší jedinečnosti a vnitřní krásy. Uvědomila jsem si, že téma děti nás provází celým životem. Narodíme se jako malé dítě. Období prvních sedmi let je pro nás nejdůležitějších v našem životě. Tady se učíme, kdo jsme, vytváříme první životní vazby a vztahy, nastavujeme si své hodnoty, poznáváme a učíme se o světě. To, jak dobře budeme mít vše nastaveno, závisí na prostředí a lidech nám nejbližších. Na jejich citlivém přístupu a empatii pro naši jedinečnost. Narodíme se jako zvídavé, bezprostřední děti. Postupem času se z života plného barev, kreativity, radosti, citů a představivosti stane dospělý černobílý svět. Svět plný starostí, čísel, pojmů, faktů a rutiny.

Kam se ztratil ten krásný duhový svět, v němž se rozléhal zvonivý dětský smích? On se neztratil, jen se schoval pod šeď našich emočních zranění, bolestí a převzatých programů. Proto o něm ráda píšu a pomáhám vám se znovu rozvzpomenout...

Já sama mám dvě skvělé, už dospělé děti. Vstoupila jsem do nové etapy svého života. Tvořím svůj příběh a žiju. Ne vždy je to veselé a jednoduché, ale stojí to za to. Záleží na našem přístupu a úhlu pohledu.

Když mi děti přijedou domů, říkám si, že jsem šťastná, že je mám. Jsem na ně pyšná. Vždycky najdeme společnou řeč a vzájemně se snažíme respektovat. 

Nikdy jsme s nimi neměli doma dramatické problémy, pubertu jsme asi přeskočili, říkala jsem si vždy, když jsem poslouchala láteření a povzdechy některých rodičů. Asi jsme měli štěstí, jak jsme často slýchávali od svého okolí. Ale štěstí samo nepřichází. A já dnes už vím, že za tím je spousta času a pozornosti a spoustu zdravé lásky, vzájemného respektu, respektu jejich jedinečnosti. Samozřejmě, že s tím, co vím dnes, bych spoustu věcí dělala jinak. Přesto se vše zvládlo. Byl to čas, kdy jsme skrze děti poznávali sami sebe, učili se trpělivosti a umění žít. Když se teď ohlížím zpět, vím, že to byla ta nejlepší škola a investice, kterou jsme ve svém životě udělali.

Můj život měl také svá úskalí, aneb pohádka od začátku.

Mám za sebou dlouhou cestu nejenom jako máma, manželka,… ale i jako učitelka mateřské školy. Přesto, že mi školu vybrali víceméně rodiče, tak jsem svoji práci měla svého času ráda a dávala ji vše. Dokázala jsem do ní vtáhnout celou rodinu, která mi pomáhala a podporovala mě. Skrze děti i rodiče jsem poznávala, jak naše chování a přístup k dětem ovlivňuje jejich vnímání světa a reality. Pozorováním jejich chování a příběhů, které se odehrávaly v mé bezprostřední blízkosti, jsem vše viděla v přímém přenosu.

Začala jsem si uvědomovat, jak si z dětství neseme některé vzorce chování a vnímání skutečnosti do současného života a jak nás to ovlivňuj a často ničí.

Když zemřel manžel, opět jsem si uvědomila, jak jsou oba rodiče pro děti důležití v každém věku, jak je důležitý láskyplný přístup a fungující rodina, vyváženost mužské a ženské energie.

Aby toho nebylo málo, jak ubíhala léta, začala jsem také pociťovat vnitřní nespokojenost, pocit marnosti a cítila jsem naléhavou potřebu změny nejenom v práci, ale i v osobním životě. 

Práce mi začala připadat marná. Víc hlídání, než rozvíjení dětí. Místo toho, abychom děti učily samostatnosti, vzájemnému respektu, umění komunikovat a hlavně přebírat odpovědnost za svá rozhodnutí, se dětem nalévají do hlavy zbytečné nesmysly. Například v rámci finanční gramotnosti to, jak se používá kreditní karta... Píšu to s nadsázkou, protože vím, že vše je o lidech a záleží na ředitelce školy i učitelkách, jak k tomu přistoupí i na jednotlivých rodičích. Nic méně jsou daná určitá pevná pravidla, se kterými se nedá hnout. To se týká nejen velikého počtu dětí na třídách, dětem bych taky dala více prostoru pro hru a rozvíjení své jedinečnosti. Do toho přístup některých rodičů, kteří naši práci bourali tím, že nespolupracovali a žili v dojmu, že školka bude suplovat rodinu.

Tak jsem přemýšlela, jak to udělat, aby měla tahle práce smysl a došla jsem k závěru, že ,,vychovat" by potřebovali nejdřív někteří  rodiče – dospělí lidé. Základ toho, jaké dítě je, je v rodině, protože je to prostředí, které ho zásadně ovlivňuje. Jenže někteří rodiče jedou v koleji svých rodičů a ani netuší, že může být všechno jinak. Že tak jak to mají oni, to nutně nemusí mít jejich dítě. I já kdysi žila v iluzi, že já to mám dobře a všichni ostatní by se měli opravit a že můj pohled na svět a názor na všechno je ten jediný správný. Dávno už to tak není a jsem za to ráda. Je to velmi osvobozující poznání, které vám dá volnost a vzájemný respekt k ostatním.

A tak jsem podala výpověď a odešla z jistoty státního sektoru. Potřebovala jsem změnu a chtěla dělat něco, co pro mě má smysl, bude o mně a pomůže ostatním. A tak jsem opustila dobré místo, jistý příjem a slušný plat. Na jednu stranu veliká úleva, na druhou stranu obavy z toho, co bude... 

 

Konec dobrý, všechno dobré

Protože miluji psaní a tvoření už od dětství, učila jsem se psát e-book,  a tvořit webové stránky. Řekla jsem si, že je to báječný způsob, jak inspirovat ostatní k objevení vlastní jedinečnosti, vzájemného respektu a vnitřní krásy. Píšu o tom, jak souvisí naše dětství s naší pohodou v dospělosti. Jak se můžeme rozvzpomenout na své pravé já, ke které skupině lidí mám svým nastavením nejblíže, jaké to mají ostatní a jak je můžu respektovat a žít v pohodě.  Při tom si splním sen – píšu a tvořím, tedy dělám to, co mě baví. A protože když si něco od srdce přejete a vyjdete tomu vstříc, celý Vesmír se spojí a dá vám to, co potřebujete. Tak jsem se na té cestě potkala i metodu osmi stylů, která pracuje s energiemi jin a jang, vychází z I´tingu.  Dá se sladit s dalšími nástroji na pomoc na cestě sebepoznání a osobního růstu, jako je například i Enneagram, ale taky i Feng Shui. Naprosto mi to zapadlo do mého tématu a velmi mě to oslovilo. Začala jsem se tomu věnovat do hloubky a absolvovala roční školu. Dnes nejen píšu, ale dělám osobní konzultace, přednášky a semináře.

 

Proč právě já vám můžu něco nabídnout?

  • Za ta léta jsem kromě vzdělání v předškolní výchově absolvovala spoustu seminářů, školení a setkání, nejenom v rámci dalšího vzdělávání.
  • Přečetla jsem nespočet knih, článků se související tématikou, tématem osobního a vnitřního rozvoje. Absolvovala semináře a sledovala mnoho webinářů, videí i rozhovorů.
  • Při práci s dětmi jsem denně řešila problémové situace.
  • Komunikovala jsem s rodiči, neustále se učila z praxe a od zkušených lektorů.
  • Z chování dcery i syna vidím, že jsme dobře připravili do života i své vlastní děti.
  • Vyzkoušela práci s různými technikami.
  • Jsem absolventkou školy metody OC (osm kódů)T. Havlíčkové.
  • Ráda spolupracuji s neziskovými organizacemi, například Aufori o.p.s. a N.I.R. z.s.
  • Největší učitelé jsou moje děti a život sám.
  • Nejcennější je moje vlastní zkušenost.

Ráda vám pomůžu rozvzpomenout se, poznat a pochopit přes dětský svět sebe sama.

holčička.......dívka.......žena

Nebojte se vstoupit do temného lesa, protože i po pár krocích v přítmí se jednou koruny stromů rozestoupí a sluneční paprsky vás pohladí po tváři. V každém lese jsou pěšiny, které někam vedou a slunné paseky, kde voní mateřídouška a šumění stromů se mísí se zpěvem ptáků. Zlí vlci jsou jenom v pohádkách, kterými strašíme děti. V životě přece nakonec vždycky všechno dobře dopadne, když sami chceme.

Pokud se Vám nelíbí pohádka o Červené Karkulce, co takhle Tři oříšky pro Popelku? Že nemáte děti? To nevadí. Všichni milujeme pohádky, kde na konec všechno dobře dopadne. Protože dětmi jsme byli všichni a právě v našem dětství najdeme spoustu odpovědí na otázky a problémy, které můžeme uchopit jako příležitost.

 

,,Na konci vždycky vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec." John Lenon

Certifikát typologie Octo Codes - osm typů
Přednáška v Náchodě
„Hra je jeden z nejefektivnějších způsobů, jak zjednodušit život. Přesně to jsme dělali jako děti, ale v dospělosti jsme si hrát zapomněli.“ — Albert Einstein